Mothman - Lego city
29. prosince 2011 v 17:12 | Jiří Kryštof Jarmar
MOTHMAN
S kamarádem Matoušem Pavlíkem jsme natočili krátký lego film o Mothmanovi. Inspirovali jsme se skutečností (telefonáty a pádem mostu v Ohiu).
Tatzelwurm
29. prosince 2011 v 11:52 | Jiří Kryštof Jarmar
|
kryptozoologie
Tatzelwurm je záhadný živočich žijící v rakouských Alpách. Překlad jeho jména znamená rukatý nebo někdy také prackatý červ. Někteří lidé ho popisují jako tvora velkého okolo 2 - 3 metrů, ale jeho skutečná velikost se podle svědků pohybuje okolo jednoho metru. Tatzelwumrm má dlouhé hnědé tělo bez končetin jako had. U hlavy, která vypadá jako kočičí, má dvě končetiny, kterými si pomáhá v pohybu a s jejich pomocí může skákat do dálky až dvou metrů. Jedno z prvních pozorování tatzelwurma pochází z roku 1799 v blízkosti rakoského města Salzburk. Tamní sedlák si vyšel do průsmyku na borůvky a maliny. Podle dochovaných údajů na něj zaútočili dva tatzelwurmové a sedlák zemřel na infarkt. Dodnes tam stojí památník připomínající tuto událost. Další útok tatzelwurma na člověka se udál v roce 1926. Tentokrát tatzelwurm zaútočil z jezera na dvanáctiletého pastevce. Tomu se však podařilo uniknout. Naposledy byl "kočkočerv" spatřen na Sicílii. Údajně se tam pustil do stáda vepřů. Byla nalezena i jeho kostra, která měla být poslána na prozkoumání do Haidelbergu. Jenže tam nedorazila a co se s ní stalo, to nikdo neví.
Sedlák z Unkenu
Boj o přežití
2. srpna 2011 v 22:31 | Jiří Kryštof Jarmar
|
časopisy, knížky a dvd o dinosaurech
Boj o přežití je seriál kanálu Discovery. Účinkuje v něm Bear Grylls, který sloužil u britských SAS a zdolal nejvyšší horu světa Mt. Everest. Vždy seskočí z vrtulníku do nějakého pralesa nebo pouště, aby ukázal lidem, jak tam přežít a dostat se zpět k civilizaci. Má sebou pouze nůž, křesadlo, batoh a občas si vezme i šňůru od padáku, na kterém seskočil. Na každém kroku ho doprovází televizní štáb, který mu ale nesmí pomáhat. V seriálu s originálním názvem ,,Man vs Wild." dobrodruh Bear Grylls ukazuje nejrůznější techniky. Například vám názorně ukáže, jak zhotovit přístřešek na noc, past, vor, jak rozdělat oheň, vyšplhat z průrvy či jiné věci. Vždy se živí tím co je. Občas je jeho jídelníček mírně nechutný. Například ovčí srdce nebo červi. Bear ukazuje jak přežít v každé situaci. To znamená, že když například je vysoko v horách, tak popisuje, jak se zachránit když člověk spadne do mrznoucí vody s teplotou kolem nuly. Aby svá slova potvrdil, sám skočí do vody a snaží se dostat ven. Naopak v poušti popisuje, jak se zachránit z pohyblivého písku. Jeho kousky často patří mezi bláznovské. Jedním z nich byl, když přeplaval řeku plnou aligátorů. V jednom díle simuloval situaci trosečníka na pustém ostrově. Na ostrově uprostřed oceánu ztrávil několik dní a poté odplul na voru. Cestou ho doprovázeli žraloci tygří, z čehož velkou radost neměl. Díky jeho kaskadérským kouskům přišel k četným zraněním. Kterými jsou příkladně zlomené koleno, žebra, extrémní úžeh nebo na tříkrát zlomená páteř, která mu věnovala dvouroční pobyt v nemocnici. Bear se z toho však neponaučil a stále skáče do mělké vody z výšky třicet metrů.
Soupis medvědů - Část 1
1. srpna 2011 v 22:46 | Jiří Kryštof Jarmar
|
mammals projekt - savci
Medvědi jsou aktivně lovící šelmy. Vyvinuli se z šelmy cephalogale, která žila v miocénu přibližně před 13 miliony lety. Patří mezi ně největší žijící šelma vůbec a tou je poddruh medvěda hnědého, Kodiak, kterému se bude věnovat první díl soupisu medvědů. Medvěd Kodiak (Ursus arctos middendorffi) obývá jediné místo na planetě a tím je stejnojmenný ostrov u východního pobřeží Aljašky, ostrov Kodiak. Se svou rozlohou téměř 9000 km čtverečných je druhým největším ostrovem USA. Medvěd kodiak obývá tamní rozlehlé lesy téměř 10 000 let. Když medvěd zaujme výhružný postoj a stoupne si na zadní, se zdvyženými tlapami může měřit i 3,5 metrů a vážit 820 kg. Jeden exemplář z jedné americké zoo vážil až 1200 kg. Dožívají se kolem 20 - 25 let. Kodiak je všežravec a jeho jídelníček tvoří jak Maso, tak i rostlinná strava. Loví například jeleny a dobytek. Největší část jeho jídelníčku představují právě rostliny a ryby. Na ostrově žije přibližně 3500 medvědů kodiaků a stále se číslo zvyšuje. Proto je jejich odstřel povolen. Byly i případy, kdy kodiak zabil nepozorné lovce. Tato šelma patří mezi samotáře. Nesnese ve svém okolí, mimo dobu páření, žádného jedince svého druhu. Spolu s grizzlym, s kterým je také příbuzný, patří mezi medvědy, kteří neumí šplhat po stromech. Kodiak dokáže s přehledem pokácet středně vysoký strom. Vyznačuje se tmavě hnědou barvou a hrbem nad lopatkami. Při setkání s ním je útek téměř nemožný. Medvěd totiž dokáže vyvinout rychlost až 60 km/h, což je dvakrát víc, než ze sebe vydá průměrný člověk.
FILMOGRAFIE
Nejznámějším kodiakem je nejspíš Bart. ,,Bart the bear" se narodil roku 1977 v USA a hrál v několika filmech. K jeho nejslavnějším rolím patří například lidožravý medvěd ve filmu ,,Na ostří nože," nebo medvěd, který se ujal opuštěného mládědě ve filmu s vystihujícím názvem ,,Medvěd." Bart si zahrál i v několika dalších filmech. Například Báječná dovolená, Aljaška v plamenech, Medvědí vodopády, nebo ve filmu přímo o Bartovi - Chováme doma gryzzlyho. Bart bohužel podlehl rakovině v roce 2000 ve státě Utah.
Příště: Medvěd lední
Nyní se má aktivita na příštích 10 dní zvýší, takže můžete počítat s dalšími články :)
nový blog
30. července 2011 v 17:21 | Jiří Kryštof Jarmar
Já vím, že tady ted moc nebívám, ale budu se snažit přidávat články. Ted jsem založil spolu se svým kamarádem nový blog o přežití v přírodě. Adresa je www.preziti-v-prirode.blog.cz. Počítám že začátkem týdne by tady mohl přibýt další článek. S pozdravem juriju.
Sinornithosaurus, zabiják s jedem
12. července 2011 v 11:57 | Jiří Kryštof Jarmar
|
paleontology projekt
Sinornithosaurus je dalším zástupcem čeledi Dromaeosauridae. Žil v Číně před 128 miliony lety. Byl objeven v čínské formaci Yixian a popsán v roce 1999 známým čínským paleontologem Xu Xingem. Bylo zjištěno, že je to primitivní zástupce Dromaeosauridů. Na jeho fosilii Dr. Xu zjistil přítomnost peří a jisté podobnosti s druhem Archaeopteryx. Ve spodní Křídě Sinornithosaurus se svými 90 centimetry nepatřil k největším a zdálo by se, že lovil jen menší tvory. To ale ani zdaleka není pravda. On měl v záloze jinou zbraň. Jed. Když vědecký tým profesora Gonga v roce 2009 zkoumal lebku Sinornithosaura, všiml si drážek na zubech, které jsou k vidění u dnešních jedovatých hadů. Také měl zřejmě prodloužené špičáky na spodní čelisti, které u Dromaeosauridů nejsou zvykem. Všimli si také jakési "kapsy" v horní čelisti, která by mohla vést jedovou žlázu. Tehdy začali dohady ohledně jedovatosti tohoto Dromaeosaurida. V roce 2010 paleontolog Federico Agnolin publikoval kritiku jedovatosti Sinornithosaura. Vyvrátil jedinečnost přítomnosti drážek na zubech. Ttyto drážky byly objeveny u mnoha dalších Theropodů. Gong na kritiku odpověděl v časopise Palaontologische Zeitschrift. Přiznal tam přítomnost drážek u ostatních Theropodů, ale zdůraznil, že přítomnost výrazně převažovala u miniraptorů, ke kterým se Sinornithosaurus řadí. Také napsal, že zuby Sinornithosaura byly mírně vystouplé z důlku a potvrdil své tvrzení o jeho jedovatosti. Dnes je Sinornithosaurus považován za prvního dinosaura, který využíval k lovu jed. Ten kořist sice neusmrtil, ale dočasně ji omráčil. Sinornithosaurus měl poté její usmrcení snadné.
TAXONOMIE
Dnes jsou známy dva druhy Sinornithosaurů. S. millenni a S. haoiana. Millenni se liší hlavně stavbou lebky a kyčelního kloubu. Nedávno byl objeven i další exemplář Sinornithosaura s názvem Dave, který je vzrůstově menší než S. Millenni Mohlo by se jednat o další druh.
ukázka časopisu
Sinornithosaurus millenni
Zde si můžete všimnout publikace Gonga
Dave
Thylacinus cynocephalus
1. července 2011 v 22:16 | Jiří Kryštof Jarmar
Thylacinus cynocephalus nebo také Vakovlk tasmánský je bohužel už vyhynulý vačnatec. Řadí se do čeledi Vakovlkovitých, jehož je jediným zástupcem. Jeho vyhynutí způsobil kdo jiný než člověk. Byl masově vybíjen kvůli lovení domácích zvířat. Lidé považovali vakovlka za úhlavního nepřítele a mnohkdy, aniž by ho viděli lovit, ho jen tak zabili. Tento vačnatec se vyznačoval širokými černými pruhy na zádech. Hlava Vakovlka se podobá té vlčí. Avšak jsou mezi nimi velké rozdíly. Vakovlk měl údajně o mnoho větší mozek než vlk. Měl silnou tlamu, v které se tyčilo 46 zubů. Její síla se nedá porovnat ani se psí. Vakovlk se vrhal na kořist ze zadu a svou tlamou jí doslova prokousl hlavu. Kořist padla k zemi už jako mrtvá. Vzhledem ke své velikosti to muselo být nad míru chytré zvíře. Dosahoval výšky kolem 1 metru. Měl mohutné krátké nohy a mohl skákat až 2 metry vysoko. V roce 1808 ho popsal profesor Harris. Svou kořist nedosahoval silou, ani rychlostí, ale uštval ji. Sledoval ji tak dlouho až ji dostal. Měl výborný čich a to z něj dělalo jednoho z nejlepších lovců. Poslední exemplář tohoto fenomenálního zvířete uhynul v Hobartské zoo roku 1936. Stále se však ozývají lidé, kteří tvrdí, že Vakovlka viděli, takže naděje, že žije tu pořád ještě je.
I antarktické ledy bují životem
27. února 2011 v 18:47 | Jiří Kryštof Jarmar
|
DINO forum
Stejně jako na pěti světových kontinentech, tak i na tom šestém je život. Živočichové dokáží přežít i krutě studené teploty, které vládnou pod ledem. A právě těmto drobným živočichům jménem Antarktický Krill se budu v tomto článku věnovat. Je to druh několika centimetrového korýše (Euphausia superba), který je na antarktickém ledu závislý. Žijí ve skupinách a pohybují se po spodní straně ledu. Jsou nejdůležitější složkou potravy vyspělejších živočichů v Antarktidě. Tito malí šesticentimetroví živočichové, vážící pouze 2 gramy, se mohou dožít v antarktických podmínkách až šesti let. Jsou průsvitní a světélkují. To dokáží díky fosforu. Jejich potravu tvoří z největší části phytoplankton. Mají kanibalistické sklony, takže občas pojídají jeden druhého. Když jsou napadeni dravce mají velmi zvláštní styl útěku. Místo aby plavali dopředu, tak začnou prudce mávat ploutvičkou pod tělo a plavou směrem vzad. Tímto způsobem mohou vyvinout rychlost až 60 cm za sekundu. Při nedostatku potravy se jejich těla zmenší a tudíž spotřebují méně energie. Bez potravy dokáží vydržet půl i třičtvrtě roku.
pavučina z doby dinosaurů
17. listopadu 2010 v 15:00 | Jiří Kryštof Jarmar
|
hmyz pravěku
Nikdo by nečekal, co se může skrývat v takovém obyčejném kusu jantaru. Právě kus jantaru nalezený na pláži v Anglii překvapil vědce celého světa. Ukrýval se v něm totiž pavoukovec se sítí. Stáří pavouka i sítě se datuje do Křídového období před 120 miliony lety. Jantar se rozebral na menší části a každá skulinka byla pečlivě prozkoumána těmi nejlepšími mikroskopy. Dnešní pavouci se moc nevyvinuli od jejich pradávných forem. Trochu zdokonalili techniky lovu, ale jinak nic. Pavouk v minulosti totiž na chytání kořisti také používal lepkavá vlákna. Složená z též látky. Hedvábí pavoučí sítě je velmi jemný materiál a proto je vzácné, aby se taková věc dochovala až do současnosti. Nejspíše musela pryskyřice pavučinu i s pavoukem smést a tak zůstalo po celých 120 milionů let. Kromě vzácného pavoučího vlákna, jantar také obsahoval pravěké mikroby. Včetně actinobacterií. To byli nejstarší bakterie, které rozkládali půdu.
zde jsou vidět lepkavé kapky na vláknech pavučiny
obří vážky v současnosti
16. listopadu 2010 v 23:22 | Jiří Kryštof Jarmar
|
dinosauři v 21.st
Konečně po letech bádání je tu jeden z prvních úspěchů, jak se dostat do života v minulosti. Tento úspěch se týká Karbonského hmyzu. Paleobiologičtí vědci přišli na to, že vážky před 300 miliony lety měli vyšší koncentraci kyslíku než dnes. To způsobylo, že hmyz dorůstal daleko větších rozměrů. I Rostliny dosahovali obrovských velikostí. Tuto teorii si chtěli následně ověřit. Nasimulovali v laboratorních sklenících podmínky, krteré panovali na Zemi v Karbonu. Vědci, v čele s vedoucím celého projektu Johnem Vandenem Brooksem, vytvořili 3 různá prostředí, do kterých umístili jedenáct skupin hmyzu. První prostředí nasimulovali do období Paleozoika s koncentrací kyslíku 31%, druhé prostředí nasimulovali do období před 240 miliony lety a třetí do dnešní doby. Chtěli zjistit jak se hmyz časem vyvíjel. V laboratoři měli k dispozici 225 nymf vážek. Každý den jim museli poskytovat stravu. Opravdu došlo ke značnému růstu. Vážky sice nedosahovali velikosti tehdejší Meganeury 70 centimetrů, ale zvětšili se minimálně o jednu šestinu jejich původní velikosti. Zjistili, že vážky a brouci s vyšší koncentrací kyslíku rostli, ale švábi zůstali po celou dobu stejní. S nižší koncentrací se dokonce začali zmenšovat. Vážkám se při pokusu začali zvětšovat dýchací ústrojí a tomu se nejspíše přizpůsobovalo i tělo. John Brooks řekl, že chce projekt ještě zopakovat. Rád by věděl, jak kyslík ovlivňuje hmyzí metabolismus, chování, rychlost, pohyblivost a další věci. Doufá, že těmito projekty docílí k nástroji, kterým by šlo měřit koncentrovanost kyslíku z minulosti, například z jantaru.
Meganeura
vážka odchovaná v laboratoři
PŘÍŠTĚ: neprozradím co, ale máte se na co těšit, protože poslední dobou se toho ve světě paleontologie událo celkem dost.
Zde hledá 