Prosím nekopírujte texty ani obrázky bez svolení autora

Cyclosternum fasciatum

30. ledna 2013 v 20:05 | juriju |  Teraristika
Cyclosternum fasciatum, nebo-li sklípkan páskovaný je jeden z pestře zbarvených a nenáročných sklípkanů na chov. Jedná se o menší druh, který v těle dosahuje velikosti 5 - 5,5 cm. Typickým rozpoznávajícím znakem je oranžový až cihlově červený karpax a červenočerně pruhovaný zadeček (abdomen). Za zadečku má také nepřehlédnutelnou zlatavěhnědou lysou plošku. Je to převážně klidný pavouk a brání se útěkem nebo vystřelováním abdominálních chloupků. Z vlastní zkušenosti vím, že je velice rychlý a poté je obtížné ho chytit v klidu zpět. Tento zemní původem Kostarický sklípkan si silně zapřádá své hnízdo a jeho okolí. Pavučina není nijak obzvlášt lepkavá. Slouží jen k přenosu vybrací k predátorovi a informuje ho, kde se kořist nachází. Cyclosternum fasciatum je vhodný pro začínající chovatele sklípkanů. Není jedovatý a není problém si ho vzít do ruky. Avšak musí se dávat pozor, aby se zvíře příliš nestresovalo a nedošlo k jeho útěku. Pro chov je potřeba menší krabička, nebo filmovka pro mládata a pro dospělce postačí terarium 20x20x20. Jako podklad lze použít rašelinu nebo lignocel o vrstvě cca 5 cm. Do terária doporučuji vložit mělkou misku s čistou vodou po dně jako napáječku a kus kůry. Teplota stačí pokojová a vlhkost dodržovat rosením jednoho rohu terária. C. fasciatum má tendenci zapřádat celé terárium a den tráví často v horních rozích nebo v úkrytu, takže opatrně při manipulaci s teráriem, krmením, či výměnou vody. Divili byste se, jak rychle dokáže reagovat.

Přiložené obrázky nejsou vlastní. Já už bohužel tento druh nechovám.
 

Měsíce Saturnu

29. ledna 2013 v 18:13 | juriju |  Vesmír
Saturn. Po Jupiteru druhá největší planeta sluneční soustavy. Nevlastní pevný povrch, ale pouze hustou spleť plynů, které přechází do pláště. Vedle jeho velikosti jsou na Saturnu nepřehlédnutelné prstence, které jsou viditelné ze Země pouhým dalekohledem. Mimo jiné je zde řada měsíců obíhajících kolem planety. V roce 2010 jich bylo potvrzeno 62. A právě jednomu z těchto měsíců se chci nyní věnovat. Je jím největší měsíc Saturnu a druhý největší měsíc sluneční soustavy hned za Jupiterským Ganymedem, Titan.
Je to Saturnův šestý měsíc. Byl objeven v roce 1655 holanským astrofyzikem Christiaanem Huygensem, V průměru činí 5150 km. Jako jediný měsíc je na jeho povrchu atmosféra, která je tvořena převážně metanem a dusíkem, je velmi hustá a díky skleníkovému efektu odráží 99% slunečního záření zpět do vesmíru. Na povrch pronikne pouze 1% a to má za důsledek teploty pohybující se v -180 stupních. Složení jeho svrchního pláště tvoří převážně skalnatý povrch a vodní led, který je tvrdý asi jako zemské nerosty.Titan je přirozená družice Saturnu, který oběhne jednou za 15 dní a 22 hodin. V roce 1997 byla na Saturn vyslána sonda Cassini-Huygens, pojmenovaná po objeviteli Titanu. Sonda za dobu její cesty, která činila do přistání na povrchu 7 let, proletěla 2x kolem Venuše, kolem Země a Jupiteru, aby se zrychlil celkový přelet k Saturnu. Na Titan dosedla 14. ledna 2005 a 4 hodiny předávala informace přes sondu Cassini na Zemi. Avšak kvůli programátorské chybě byla téměř polovina dat z Cassini ztracena a po 5ti hodinách se spojení s Huygens ztratilo. Přesto je tato mise považována za úspěšnou. Přinesla mnoho nových poznatků. Jako my jsme zvyklí na srážky na Zemi, na Saturnu prší kapalný metan. Velikost atmosféry je 2x ta větší jako na Zemi, což má za důsledek nemožnost podrobnějšího zkoumání povrchu, jako je to možné například u Marsu. Jeho povrch je převážně hladký. Výškové rozdíly nepřesahují 500m. Cassini také prokázala výskyt obrovských oceánů kapalného přírodního plynu (uhlovodíků). Kraken mare - je jedno z největších jezer. Nachází se na severní polokouly. Dále Cassini odeslala na Zem snímky něčeho podobného jako jsou u nás písečné duny.

duny (nahoře-Země, dole-Titan)


snímky povrchu z Cassini


stálý hurikán na jižní polokouli

jezera uhlovodíků
Soubor:Titan North Pole Lakes PIA08630.jpg

na závěr jedna "umělecká" panoramatická

Dronte mauricijský

10. června 2012 v 15:01 | juriju |  pterosauři a pravěcí ptáci
Dronte mauricijský (Raphus cucullatus), známý také pod jmény Dodo nebo Blboun nejapný, údajně příbuzný holuba, je příkladem vlivu člověka na přírodu. Podobně jako Vakovlk tasmánský, i on doplatil na lidskou ruku. Dodo byl opravdu bezbranný pták. Se svým 1 metrem vzrůstu, zakrnělými křádly a 23 kilogrami mohl těžko budit respekt. Vyvíjel se na ostrově Mauricius po několik milionů let. Měl modrošedé peří, žluté nohy a velký zahnutý zobák. Hnízdil na zemi a podle některých zpráv byl Dodo velmi zdatný plavec. Jeho potravu tvořilo převážně ovoce a semena. Na ostrově žil bez nepřátel a proto mu nějaká obrana byla k ničemu. Klidný život tohoto stvoření narušili portugalští kolonisté, kteří připluli k ostrovu v roce 1505. Dronteho označili za hloupého, zavalitého ptáka, neschopného se bránit. Odtud také nesprávné jméno Blboun. Námořníci začali Doda masově lovit pro maso a vyhlazovali jejich hnízda od vajec, přestože Dronte měl v každé snůžce jen jedno. Ještě větší zkázu přinesla zvířata, která připlula s lidmi. Plenili hnízda a pobíjeli zbytky. Někteří jedinci Doda se dostali do Evropy za účelem chovu. Jeden se objevil dokonce i v Praze na dvoře Rudolfa II. Tam se však překrmovali a proto se vytvořila doměnka, že to jsou obézní a zavalití ptáci. Život Doda byl na ostrově spjat s jedním stromem druhu Sideroxylongrandiflorum. Po vymření Dronteho začal strom ubývat a důvod byl údajně takový, že semena tohoto stromu byla ukryta v pevných obalech a k vyklíčení potřebovali Doda. Poslední Dronte mauricijský zahynul roku 1681. Kolonistům tedy stačilo pouhých 83 let k zahubení druhu, který se po miliony let vyvíjel. Avšak tento velký druh holuba se stal předmětem pro mnoho vědců na celém světě a převládá snaha přivést Dronteho znovu k životu pomocí jeho DNA. Naděje umírá poslední.


 


Mothman - Lego city

29. prosince 2011 v 17:12 | juriju
MOTHMAN
S kamarádem Matoušem Pavlíkem jsme natočili krátký lego film o Mothmanovi. Inspirovali jsme se skutečností (telefonáty a pádem mostu v Ohiu).


Tatzelwurm

29. prosince 2011 v 11:52 | juriju |  kryptozoologie
Tatzelwurm je záhadný živočich žijící v rakouských Alpách. Překlad jeho jména znamená rukatý nebo někdy také prackatý červ. Někteří lidé ho popisují jako tvora velkého okolo 2 - 3 metrů, ale jeho skutečná velikost se podle svědků pohybuje okolo jednoho metru. Tatzelwumrm má dlouhé hnědé tělo bez končetin jako had. U hlavy, která vypadá jako kočičí, má dvě končetiny, kterými si pomáhá v pohybu a s jejich pomocí může skákat do dálky až dvou metrů. Jedno z prvních pozorování tatzelwurma pochází z roku 1799 v blízkosti rakoského města Salzburk. Tamní sedlák si vyšel do průsmyku na borůvky a maliny. Podle dochovaných údajů na něj zaútočili dva tatzelwurmové a sedlák zemřel na infarkt. Dodnes tam stojí památník připomínající tuto událost. Další útok tatzelwurma na člověka se udál v roce 1926. Tentokrát tatzelwurm zaútočil z jezera na dvanáctiletého pastevce. Tomu se však podařilo uniknout. Naposledy byl "kočkočerv" spatřen na Sicílii. Údajně se tam pustil do stáda vepřů. Byla nalezena i jeho kostra, která měla být poslána na prozkoumání do Haidelbergu. Jenže tam nedorazila a co se s ní stalo, to nikdo neví.

Sedlák z Unkenu

Boj o přežití

2. srpna 2011 v 22:31 | juriju |  časopisy, knížky a dvd o dinosaurech
Boj o přežití je seriál kanálu Discovery. Účinkuje v něm Bear Grylls, který sloužil u britských SAS a zdolal nejvyšší horu světa Mt. Everest. Vždy seskočí z vrtulníku do nějakého pralesa nebo pouště, aby ukázal lidem, jak tam přežít a dostat se zpět k civilizaci. Má sebou pouze nůž, křesadlo, batoh a občas si vezme i šňůru od padáku, na kterém seskočil. Na každém kroku ho doprovází televizní štáb, který mu ale nesmí pomáhat. V seriálu s originálním názvem ,,Man vs Wild." dobrodruh Bear Grylls ukazuje nejrůznější techniky. Například vám názorně ukáže, jak zhotovit přístřešek na noc, past, vor, jak rozdělat oheň, vyšplhat z průrvy či jiné věci. Vždy se živí tím co je. Občas je jeho jídelníček mírně nechutný. Například ovčí srdce nebo červi. Bear ukazuje jak přežít v každé situaci. To znamená, že když například je vysoko v horách, tak popisuje, jak se zachránit když člověk spadne do mrznoucí vody s teplotou kolem nuly. Aby svá slova potvrdil, sám skočí do vody a snaží se dostat ven. Naopak v poušti popisuje, jak se zachránit z pohyblivého písku. Jeho kousky často patří mezi bláznovské. Jedním z nich byl, když přeplaval řeku plnou aligátorů. V jednom díle simuloval situaci trosečníka na pustém ostrově. Na ostrově uprostřed oceánu ztrávil několik dní a poté odplul na voru. Cestou ho doprovázeli žraloci tygří, z čehož velkou radost neměl. Díky jeho kaskadérským kouskům přišel k četným zraněním. Kterými jsou příkladně zlomené koleno, žebra, extrémní úžeh nebo na tříkrát zlomená páteř, která mu věnovala dvouroční pobyt v nemocnici. Bear se z toho však neponaučil a stále skáče do mělké vody z výšky třicet metrů.
skok ze skály

Soupis medvědů - Část 1

1. srpna 2011 v 22:46 | juriju |  mammals projekt - savci
Medvědi jsou aktivně lovící šelmy. Vyvinuli se z šelmy cephalogale, která žila v miocénu přibližně před 13 miliony lety. Patří mezi ně největší žijící šelma vůbec a tou je poddruh medvěda hnědého, Kodiak, kterému se bude věnovat první díl soupisu medvědů. Medvěd Kodiak (Ursus arctos middendorffi) obývá jediné místo na planetě a tím je stejnojmenný ostrov u východního pobřeží Aljašky, ostrov Kodiak. Se svou rozlohou téměř 9000 km čtverečných je druhým největším ostrovem USA. Medvěd kodiak obývá tamní rozlehlé lesy téměř 10 000 let. Když medvěd zaujme výhružný postoj a stoupne si na zadní, se zdvyženými tlapami může měřit i 3,5 metrů a vážit 820 kg. Jeden exemplář z jedné americké zoo vážil až 1200 kg. Dožívají se kolem 20 - 25 let. Kodiak je všežravec a jeho jídelníček tvoří jak Maso, tak i rostlinná strava. Loví například jeleny a dobytek. Největší část jeho jídelníčku představují právě rostliny a ryby. Na ostrově žije přibližně 3500 medvědů kodiaků a stále se číslo zvyšuje. Proto je jejich odstřel povolen. Byly i případy, kdy kodiak zabil nepozorné lovce. Tato šelma patří mezi samotáře. Nesnese ve svém okolí, mimo dobu páření, žádného jedince svého druhu. Spolu s grizzlym, s kterým je také příbuzný, patří mezi medvědy, kteří neumí šplhat po stromech. Kodiak dokáže s přehledem pokácet středně vysoký strom. Vyznačuje se tmavě hnědou barvou a hrbem nad lopatkami. Při setkání s ním je útek téměř nemožný. Medvěd totiž dokáže vyvinout rychlost až 60 km/h, což je dvakrát víc, než ze sebe vydá průměrný člověk.
FILMOGRAFIE
Nejznámějším kodiakem je nejspíš Bart. ,,Bart the bear" se narodil roku 1977 v USA a hrál v několika filmech. K jeho nejslavnějším rolím patří například lidožravý medvěd ve filmu ,,Na ostří nože," nebo medvěd, který se ujal opuštěného mládědě ve filmu s vystihujícím názvem ,,Medvěd." Bart si zahrál i v několika dalších filmech. Například Báječná dovolená, Aljaška v plamenech, Medvědí vodopády, nebo ve filmu přímo o Bartovi - Chováme doma gryzzlyho. Bart bohužel podlehl rakovině v roce 2000 ve státě Utah.
Příště: Medvěd lední
Nyní se má aktivita na příštích 10 dní zvýší, takže můžete počítat s dalšími články :)

nový blog

30. července 2011 v 17:21 | jjuriju
Já vím, že tady ted moc nebívám, ale budu se snažit přidávat články. Ted jsem založil spolu se svým kamarádem nový blog o přežití v přírodě. Adresa je www.preziti-v-prirode.blog.cz. Počítám že začátkem týdne by tady mohl přibýt další článek. S pozdravem juriju.

Sinornithosaurus, zabiják s jedem

12. července 2011 v 11:57 | juriju |  paleontology projekt
Sinornithosaurus je dalším zástupcem čeledi Dromaeosauridae. Žil v Číně před 128 miliony lety. Byl objeven v čínské formaci Yixian a popsán v roce 1999 známým čínským paleontologem Xu Xingem. Bylo zjištěno, že je to primitivní zástupce Dromaeosauridů. Na jeho fosilii Dr. Xu zjistil přítomnost peří a jisté podobnosti s druhem Archaeopteryx. Ve spodní Křídě Sinornithosaurus se svými 90 centimetry nepatřil k největším a zdálo by se, že lovil jen menší tvory. To ale ani zdaleka není pravda. On měl v záloze jinou zbraň. Jed. Když vědecký tým profesora Gonga v roce 2009 zkoumal lebku Sinornithosaura, všiml si drážek na zubech, které jsou k vidění u dnešních jedovatých hadů. Také měl zřejmě prodloužené špičáky na spodní čelisti, které u Dromaeosauridů nejsou zvykem. Všimli si také jakési "kapsy" v horní čelisti, která by mohla vést jedovou žlázu. Tehdy začali dohady ohledně jedovatosti tohoto Dromaeosaurida. V roce 2010 paleontolog Federico Agnolin publikoval kritiku jedovatosti Sinornithosaura. Vyvrátil jedinečnost přítomnosti drážek na zubech. Ttyto drážky byly objeveny u mnoha dalších Theropodů. Gong na kritiku odpověděl v časopise Palaontologische Zeitschrift. Přiznal tam přítomnost drážek u ostatních Theropodů, ale zdůraznil, že přítomnost výrazně převažovala u miniraptorů, ke kterým se Sinornithosaurus řadí. Také napsal, že zuby Sinornithosaura byly mírně vystouplé z důlku a potvrdil své tvrzení o jeho jedovatosti. Dnes je Sinornithosaurus považován za prvního dinosaura, který využíval k lovu jed. Ten kořist sice neusmrtil, ale dočasně ji omráčil. Sinornithosaurus měl poté její usmrcení snadné.

TAXONOMIE
Dnes jsou známy dva druhy Sinornithosaurů. S. millenni a S. haoiana. Millenni se liší hlavně stavbou lebky a kyčelního kloubu. Nedávno byl objeven i další exemplář Sinornithosaura s názvem Dave, který je vzrůstově menší než S. Millenni Mohlo by se jednat o další druh.

ukázka časopisu



Sinornithosaurus millenni

Zde si můžete všimnout publikace Gonga

Dave

Thylacinus cynocephalus

1. července 2011 v 22:16 | juriju
Thylacinus cynocephalus nebo také Vakovlk tasmánský je bohužel už vyhynulý vačnatec. Řadí se do čeledi Vakovlkovitých, jehož je jediným zástupcem. Jeho vyhynutí způsobil kdo jiný než člověk. Byl masově vybíjen kvůli lovení domácích zvířat. Lidé považovali vakovlka za úhlavního nepřítele a mnohkdy, aniž by ho viděli lovit, ho jen tak zabili. Tento vačnatec se vyznačoval širokými černými pruhy na zádech. Hlava Vakovlka se podobá té vlčí. Avšak jsou mezi nimi velké rozdíly. Vakovlk měl údajně o mnoho větší mozek než vlk. Měl silnou tlamu, v které se tyčilo 46 zubů. Její síla se nedá porovnat ani se psí. Vakovlk se vrhal na kořist ze zadu a svou tlamou jí doslova prokousl hlavu. Kořist padla k zemi už jako mrtvá. Vzhledem ke své velikosti to muselo být nad míru chytré zvíře. Dosahoval výšky kolem 1 metru. Měl mohutné krátké nohy a mohl skákat až 2 metry vysoko. V roce 1808 ho popsal profesor Harris. Svou kořist nedosahoval silou, ani rychlostí, ale uštval ji. Sledoval ji tak dlouho až ji dostal. Měl výborný čich a to z něj dělalo jednoho z nejlepších lovců. Poslední exemplář tohoto fenomenálního zvířete uhynul v Hobartské zoo roku 1936. Stále se však ozývají lidé, kteří tvrdí, že Vakovlka viděli, takže naděje, že žije tu pořád ještě je.


Kam dál